Geocaching - Tomasook

Vítáme vás na krátké sérii s názvem Dvanáct měsíc(k)ů. Snažili jsme se zvolit nekomerční téma a naším hlavním cílem je zpříjemnit vám krátkou procházku v přírodě. Jednotlivé schránky jsou zpracované podle měsíců v roce, trasa tvoří okruh o délce šesti kilometrů. První polovina vás provede po kraji Čilinského polesí, kde se vám cestou naskytnou krásné výhledy na nedalekou Radyni a její okolí. Druhá část série pokračuje lesem a dovede vás zpět na začátek. 

Bonusovou keš najdete v polovině série,  kód k zámku hledejte v měsících leden - červen, nebo prosinec - červenec. Můžete se tedy klidně vydat v protisměru. Informace k jednotlivým keším v sérii naleznete v atributech a nápovědě. Přejeme příjemnou zábavu. 

Dvanáct měsíčků

Byla jedna matka a měla dvě dcery, Holenu a Marušku. Holena se jen strojila a poroučela. Maruška prala a vařila. Čím více pracovala, tím byla krásnější. Proto ji Holena neměla ráda. Přemýšlela, jak by Marušku dostala z domova. Jednou v zimě, když ležel venku sníh a mrzlo jen praštilo, vzpomněla si Holena, že by chtěla fialky.

"Fialky v lednu?" divila se Maruška. "Vždyť ty pod sněhem nekvetou." "I ty darebnice!" rozkřikla se Holena. "Hajdy do lesa a bez fialek mi domů nechoď!" Vystrčila ji za dveře. Smutně šla Maruška k lesu. Všude ležel sníh, fialky nikde. Dlouho bloudila, hledala. Hlad ji trápil. Bylo jí zima, nohy ji bolely. Najednou uviděla v dálce světlo. Šla za ním. Na hoře plápolal oheň, kolem ohně sedělo dvanáct mužů. Bylo to dvanáct měsíčků. Nejvýše seděl Leden. Měl sněhobílé vlasy a vousy a v ruce držel hůl. Maruška se zprvu ulekla, ale pak šla blíž a poprosila: "Dobří lidé, je mi zima. Dovolíte, abych se ohřála?" Leden pokýval hlavou a povídá: "Pověz, proč sem jdeš? Co hledáš?" "Hledám fialky," řekla Maruška.

"Když je tolik sněhu, nerostou fialky," řekl Leden. "To já dobře vím," řekla smutně Maruška, "ale sestra mě přikázala, abych bez nich domů nechodila. Nevíte, kde bych našla fialky?" Leden vstal, podal hůl jednomu z mladých měsíců a povídá: "Bratře, sedni si nahoru!" Bratr Březen zamával holí nad ohněm. Plamen vyšlehl a začal hřát. Brzy roztál sníh, zazelenala se tráva, rozkvetly květiny. U nohou Marušky se zamodraly fialky. "A teď trhej!" řekl Březen. Maruška natrhala krásnou kytici, poděkovala a spěchala domů. Holena se podivila, když viděla Marušku s fialkami. "Kde jsi to sebrala?" ptala se Holena. "Tam na hoře je zelená tráva a rostou tam fialky," řekla Maruška.

Zanedlouho si Holena vzpomněla, aby jí Maruška přinesla čerstvé jahody. "Teď ve sněhu jahody?" divila se Maruška. "Neodmlouvej a jdi!" řekla Holena a vystrčila Marušku z domu. Maruška šla. Mrzlo stále více. Nesměle došla na horu, kde sedělo kolem ohně dvanáct měsíčků. "Dobří lidé, dovolíte, abych se ohřála?" Bratr Leden pokýval a řekl: "Co tě sem přivádí?" "Hledám jahody." "Teď jahody nerostou." "Vím, ale sestra mi poručila, abych bez nich nechodila domů. Prosím vás, pomozte mi." Leden vstal a dal hůl jednomu z bratří. "Prosím bratře, sedni si nahoru!" Bratr Červen usedl nejvýše a zamával holí. Oheň vyšlehl, sníh roztál, vše se zazelenalo, jahody rozkvetly a uzrály. "Nyní trhej!" řekl Červen. Když měla Maruška velkou kytici jahod, poděkovala a šla domů. Jak se divila Holena. Vytrhla Marušce jahody z ruky a sama je snědla. Ani sestře nepoděkovala.

Za několik dní si znovu něco vzpomněla a poručila. "Jdi a přines mi jablka! Bez nich domů nechoď!" Smutná Maruška šla. Sníh padal, sotva že na cestu viděla, až přišla na horu k ohni. "Co tě sem zase přivádí?" ptal se Leden. "Mám načesat jablka," řekla bázlivě Maruška. "Není čas jablek," řekl Leden. "Vím, ale sestra mi poručila, abych přinesla jablka, jinak že bude se mnou zle. Prosím vás, dobří lidé, pomozte mi," prosila Maruška. Leden vstal, podal hůl jednomu se starších a povídá: "Prosím, bratře, sedni si nahoru!" Bratr Září usedl nejvýše a zamával holí. Oheň se rozhořel, roztál sníh, listí padalo ze stromů. Pojednou uviděla Maruška košatou jabloň s krásnými červenými jablky. "Nyní česej!" řekl měsíc Září. Maruška zatřásla větví, spadlo jablko, zatřásla po druhé a spadlo druhé. "A teď spěchej domů!" řekl měsíc Září. Maruška poděkovala a chvátala domů. "Kde jsi je natrhala?" osopila se na ni Holena. "Rostou na kopci," odpověděla Maruška. "Proč jich není více? Jistě jsi ostatní cestou snědla," hubovala Holena. "Nesnědla, sestro, zatřásla jsem dvakrát a spadla dvě jablka. Pak mě poslali domů," řekla Maruška. Holena se pustil do jablek. Jakživa tak dobrá jablka nejedla. Ale neměla dost. "Víš co, matko," řekla Holena, "půjdu do lesa sama. Strom najdu a očesám jej dohola."

Vzala si kožich a dala se na cestu. Krajina byla zasněžená, nikde cestičky. Dlouho bloudila, až uviděla v dálce světlo. Běžela k němu. Kolem ohně sedělo dvanáct měsíců. Holena ani nepozdravila a usedla k ohni. Leden se zeptal: "Co hledáš?" "Co se ptáš? Musíš to vědět?" odsekla Holena a šla dál do lesa. Nevadil jí ani mráz. Viděla jen strom obalený jablky. Leden se zamračil. Zamával holí, oheň pohasl, nebe potemnělo. Sníh hustě padal a fičel vítr. Holenu šlehal sníh do obličeje, neviděla ani na krok. Ztratila cestu a zapadla do sněhu.

Matka stála doma u okna a čekala na dceru. "Půjdu ji hledat," řekla. Oblékla si kožich a šla za dcerou. Všude bylo plno sněhu. Volala po lese, ale marně. Vítr poháněl sníh, který padal stále hustěji a hustěji. Maruška čekala doma. Večeři připravila, kravičku podojila a dala se do šití. Ale nikdo se nevracel. Čekala i druhý den, ale nedočkala se. Obě v lese zmrzly.

Marušce zbyla chalupa, kráva a kousek pole. Hospodařila tam teď sama bez matky a Holeny.

Zdroj: https://svetpohadek.vesele.info