Tajemný hrad Litice IV.
Čtvrtý listing je zaměřený na pověsti o Liticích, jeho hradu a okolí. Nic speciálního pro odlov potřebovat nebudete. Pouze důvtip na získání finálních souřadnic. Důkladně si známé pověsti přečtěte. Pokud v nich správný směr nenajdete, přečtěte si ty neznámé. Až budete mít poslední indicii, dojděte si na výchozí souřadnice této keše. Je zde lavička a stůl. V klidu si můžete dopočítat souřadnice vaší poslední zastávky před finálem.
Tajný soud pod litickým hradem
Na západním svahu hory, na níž stával hrad Litice, stával starý mocný dub, jehož kmen prý tři mužové, ruce si podavší, neobemkli. Tento dub pocházel ještě z dob, kdy ve zdejší krajině panovalo pohanství a za rytířských dob konaly, prý se tu tajné soudy. Za nočního času bylo prý možno spatřiti zde zjevy těch, kteří následkem těchto tajných soudů byli nevinně popraveni. Byl prý to jistý mládenec z Dobřan, jistá dívka, která se zamilovala do syna hradního pána na Liticích a byla obviněna, že chtěla pomocí jisté čarodějnice ho očarovati a jistý kovář z Věnovsi, který prý podvodně přesazoval panské mezníky. Ti prý se tu zjevují a čekají, až se někdo vyskytne, kdo by je vysvobodil.
Poklad na litickém hradě
Velmi známá pověst, které se věnují listingy keší Hrad v Liticích a Litice.
Čertova díra u Litic
V lese, táhnoucím se za vesnicí Lhota směrem k Plzni, nalézá se na katastru obce litické kousek pozemku, který lid jmenuje "Čertovo dírou". Němci byla nazývána ve svém dialektu "Tangelslau". Tam se dle staré pověsti nalézalo východiště pro ďáblovy výlety na svět. V hodině duchů objevoval se často zlý duch v podobě černého zvířete, buď jako pes, kočka, havran, nebo také jako černý muž s červeným pláštěm. Lidská jeho podoba byla prý velmi ohyzdná. Na hlavě měl růžky, páteř jeho vybíhala v ohon jako u opic a na jedné noze měl koňské kopyto. K tomu pak byl zvuk jeho hlasu velmi odporný.
Končina, kde se Čertova díra nalézala, byla proto lidmi obávána a míjena, zejména pak za noční doby. Jen jednotliví bezbožní a hamižní lidé, kteří ve svém zaslepení kladli veškeré své naděje v pomoc ďáblova, aby nabyli bohatství, dostavovali se za bartolomějské noci do nevlídného toho lesa, učinili tu kolem sebe svěcenou křídou ochranný kruh, hlasitě tu pronášeli jakási zaříkání, ve kterých prohlašovali, že se zříkají boha i křesťanské víry, že chtějí s ďáblem vejít do spolku, a když on bude sloužit jim, chtějí také oni sloužit jemu a vlastní krví že chtějí podepsati smlouvu, ve které svou duši i tělo zlému duchu zapisují.
Když toto zaříkání pronesli, objevil se prý o půl noci za fičení vichrů sám ďábel a přinesl s sebou vytouženou odměnu nebo splnění jiných tužeb. Mnoho lidí však přivolávalo ďábla marně. Nepřišel. Tak prý jistý podruh z Litic marně se namáhal, ano, čertu i svoji dceru sliboval. Zlý duch sice nepřišel, ráno však nalezli drvoštěpové bezduchého podruha na zemi ležeti a trvalo prý to dlouho, než jej k vědomí přivedli. Co zažil, nepověděl nikomu. Od té doby však jen chřadl.
Této tématice se věnuje keš Čertova díra , rozhodně si jí nenechte ujít.
Žumbera a Šmorábus
Žumbera a Šmorábus jsou dvě legendární postavy plzeňských pověstí. První je velmi dobře znám, protože ještě dnes lze spatřit jeho sochu na průčelí domu vedle radnice. Druhý - Šmorábus - by byl snad upadl v úplné zapomnění, nebýt zápisů Jaroslava Schiebla.
Starší Žumbera, byl prý podle vyprávění devadesátileté ženy, které zapsal Ladislav Lábek, loupeživým rytířem. Sídlil na hradě u Litic a tvořil s Pédou na Pecihrádku a Radoušem na Radyni trojlístek obávaných dobrodruhů. Skutečnost ale bude jiná. Snad měl být Žumbera symbolem tržního pořádku, kdo dnes ví. Ještě na starých fotografiích je vidět jeho sochu na sloupu kašny, která stávala v severovýchodním koutě náměstí. Pro staré Plzeňany měla tato kašna zvláštní význam.
Až do zrušení kašny Žumberovy, byl každý řádný Plzeňák "Žumberovou vodou křtěný." To proto, že vodu ku křtění brali ze sakristie farního chrámu právě z kašny Žumberovy, jelikož byla nejbližší. Úctyhodná, již stoletá mosazná konvička, se kterou se tento obřad právě děl, dostala se na památku do Národopisného musea.
Historicky mladší je postava Šmorábova, která není na rozdíl od Žumbery zahalena rouškou žádného tajemství, protože jde o postavu, jejíž existence je doložena. Šmorábův osud byl spojen s osudem plzeňských ostrostřelců. V Schieblově knize Měšťan ve zbroji je Šmorábova postava vzpomínána a jsou také uváděny podrobnosti o funkci, kterou v Plzni zastával, ještě než byl zbořen Plzeňský špitál sv. Máří Magdaleny, vyprávěla roku 1882 zchudlá měšťanka Smuraviová o tom, jak vzniklo jméno Šmorábus.
V dřívějších letech, kdykoli sbor měšťanských ostrostřelců vytáhl, poskakoval pitvorně před hudbou sborový sluha v odění harlekýna s plácačkou v ruce, kterou při střelbě do terče ukazoval, kam rána trefila. V Plzni jmenovali toho sluhu všeobecně a prostě jen "Šmorábus", nechť bylo jeho rodinné jméno jakékoli. Pojmenování toto obdržel následovně: V Plzni žila před více než 200 lety bohatá a vážená rodina Smuraviů, z nich někteří byli konšely a zastávali také, když na ně řada došla, úřad purkmistra. Časem však Smuraviové následkem různých nehod a neštěstí zchudli a jeden z potomků rodiny té byl nucen přijmouti místo sluhy u sboru měšťanských ostrostřelců. V této své vlastnosti stal se pověstným pro své veselé taneční poskoky před hudbou při slavnostech a obecenstvo zkomolilo jeho jméno na "Šmorábus",kteréžto pojmenování pak bylo přeneseno na všecky sluhy střeleckého sboru.
O rytíři Žumberovi a ďáblovi
Jak to bylo s rytířem Žumberou se dnes již nedozvíme. Žádné zmínky ani jiné vyprávění se o něm nedochovalo. Až jednoho dne našel mladý chlapec z Litic, v blízkém lese, tajemnou knihu. Zima byla za dveřmi, otec byl již stár, a tak chodil mladý chlapec sám do lesa na dřevo.
Den jako každý jiný, zapřáhl padlý strom za koně a pobídl ho kupředu, kůň zabral a odhalil skrýš pod padlým kmenem. Chlapec se sehnul a zvedl starou, špinavou knihu. Až doma se odvážil do ní podívat a příběh ho ihned zaujal. Příběh o tajemném rytíři, který upsal svou duši ďáblu, aby pomohl litickému lidu a o jeho pokladu, který schoval v lese a vyzrál tak na ďábla. Sám se snažil několikrát poklad objevit, své poznámky do knihy a na vše co měl po ruce, si zapisoval. Jen jednu indicii se mu však podařilo najít. A samotné slovo nikam dál nevedlo.
Po celé generace, předávala se pověst v této rodině. Tajemství bylo však zapomenuto. Až náhodu dnes našel sem tuto knihu na konci jedné litické půdy, prachem přikrytou a o její tajemný obsah s vámi se podělil.
O keši
Jak tomu bylo u každé předchozí keše, i tato se nachází velmi blízko cesty. Posledních pár metrů budete, ale muset zdolat hustší křoví. (teď v zimě samozřejmě ne) Pokud se po nálezu vydáte na výchozí souřadnice, budete si zde moci v klidu sednout a připravit se na finále. Zvolte si potom malou lesní cestu, která je mezi úkrytem a výchozími souřadnicemi. Série má svoje vlastní CWG.
Finální souřadnice je ve tvaru: N 49°XX.XXX E 013°XX.XXX
Kontrola je možná zde:
Zdroje
Jaroslav Schiebl - Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce 1. a 3. díl (vydáno 1933-1934)
Pověst o rytíři Žumberovi a ďáblovi - není pověst zapsaná v knihách, ale jedná se o smyšlenou pověst pouze za účelem této hry.
Další keše v sérii
